Myslíme si, že toho druhého dokonale známe a nic nás na něm nedokáže překvapit. Osud nám však často nastaví zrcadlo v situacích, kdy bychom to rozhodně nečekali.
S Petem jsme se poznali ještě během mého studia na vysoké škole. I když se první měsíce od našeho seznámení nic nedělo a zdálo se, že o mě jako chlap nejeví zájem, ani ne po roce ho jakoby osvítilo a začal vyhledávat mou pozornost. Získal si ji nakonec natolik, že jsem se do něj zamilovala a začali jsme spolu randit. Ničím jsme se od průměrných párů nelišily, oba jsme si užívali přítomnost toho druhého, z času na čas se ale také pořádně pohádali a následně udobřili. Klasika, která se děje v každém vztahu.
Přibližně po dvou letech jsme si řekli, že je čas udělat další krok. Na svatbu se ani jeden z nás ještě necítil, a tak padlo rozhodnutí na společné bydlení. O několik týdnů na to však nastala první vlna koronavirus a my jsme se společně ocitli zavřeni mezi bílými stěnami. Upřímně, bála jsem se, jak to zvládneme. Oba jsme však přes léto zhodnotili, že nám to spolu i tak klape. „Upřímně, jsem velmi překvapen, čekal jsem, že se díváme od hněvu a nervů .. ale já mám pocit, že tě mám ještě raději, pokud se to vůbec dá, “ prozradil mi jen tak večer, když jsme leželi v posteli. Vše bylo ideální a my jsme tak zahodili obavy z další vlny. Vždyť načež se obávat něčeho, co funguje?
Všechno bylo naopak
Když se v listopadu začal zhoršovat stav, neřešili jsme to. Věděli jsme, že jsme už týdny bez jakékoliv socializace zvládli zcela bez problémů, a tak jsme obavy či otázky našeho okolí, které bylo pernamentně ve stresu, neřešili. Namísto toho jsme je popravdě i zřejmě zlehčovali – proč tak stresují? Vždyť být s někým, koho miluješ, není zátěží .. ani jsem netušila, jak se mýlím a tento můj mírně odsudzovačný postoj se mi vrátí jako bumerang.
Už po Vánocích jsem cítila, že něco není v pořádku. Peter se choval jinak, jakoby se mi vyhýbal. Neustále jsem do něj houští a ptala se, co se stalo. Jeho odpověď však zněla pokaždé, že nic a já se začala vytáčet do nepříčetný. Urazila jsem se a on to vycítil. Začali jsme se hádat. Já jsem nerozuměla, jak je možné, že nedokáže mluvit o tom, že ho karanténa frustruje, on nerozuměl, proč to od něj vyžaduji. Hádky byly u nás na každodenním pořádku až jsem si jednoho dne uvědomila, že k němu vlastně už necítím to, co kdysi. Zřejmě to tak cítil i on. Přesto mě jeho slova zabolelo. „Myslím, že bychom měli jít od sebe. Ne na den, dva. Prostě už navždy, “ oznámil mi jednoho dne po přibližně týdnu tiché domácnosti. Rozplakala jsem se, ale věděla jsem, že má pravdu. Pandemie nás dostala do frustrujících momentů, které jsme spolu nevěděli překonat a místo toho jsme si ubližovali dalšími možnými způsoby …
